Tématu sebéče a autenticity se věnuje kurz Jak být opravdový ve vztahu ke svému okolí aneb být autentický se vyplácí. Nabízí prostor pro návrat k sobě, k vlastnímu zdroji síly a opravdovosti, kterou pak můžeme přirozeně sdílet i v profesním životě.

Sociální pracovníci a pracovnice se často starají o druhé na úkor sebe sama. Tento kurz připomíná, že být v kontaktu se sebou, se svými emocemi a tělem, není slabost, ale základní nástroj práce. Když jsme v souladu sami se sebou, máme kapacitu vnímat druhé bez hodnocení a skutečně jim být nablízku. Pojďme tedy využít květen jako inspiraci nejen pro lásku romantickou, ale i jako jemné pozvání k sebelásce. Ta je v sociální práci tou nejtrvalejší investicí.

Zeptali jsme se lektora Jaromíra Strahovského, co pro něho znamená být autentický ve vztahu k sobě i druhým: „Člověk musí vždy začínat zas a znovu u sebe, jednat ze svého vnitřního zdroje, ze své opravdovosti. Pro mě to znamená nehrát žádné komunikační hry, sdělovat vše ze své podstaty, nikoli z roviny emocí – tam to nejsme my. Většinou nás rodiče, škola a mnoho dalších okolností vede k tomu jednat tak, jak se to očekává, jak je doporučováno, co je zvykem, jak se to má a nemá dělat,“ vysvětluje lektor.

Pochybnosti o vlastní hodnotě si neseme často z minulosti. Ale jsme to právě my sami, kdo má moc je přepsat – pochopením, přijetím a péčí o své nitro. Spousta lidí o sobě pochybuje, kladou si otázky, jestli jsou dost dobří. „Takového člověka bych se zeptal, jak přišel na to, že není dost dobrý. Kdo mu to řekl? A pak bych chtěl vědět, co to znamená být dost dobrý pro něj samotného. Nikdo není ani špatný, ani dobrý – každý je jedinečný,“ zamýšlí se Strahovský.

Zranitelnost není slabost. Naopak. Sdílení vlastních pocitů je často tím nejstatečnějším krokem. Mnoho z nás bylo vedeno k tomu, že se o emocích nemluví. A přesto právě skrze ně navazujeme to nejautentičtější spojení. „Máme obavy a strachy, které nám hlava ve svých programech doporučuje. Mluvit o svých pocitech nám připadá jako výraz naší zranitelnosti a slabosti, ale opak je pro mě pravdou,“ sdílí svůj pohled lektor.

Když jsme laskaví k sobě, jsme přirozeně jemnější i vůči druhým. Komunikace se tak stává spíše zvědavým objevováním než soubojem názorů. Jaromír Strahovský myšlenku rozvíjí: „Být laskavý k sobě neznamená, že přestanu vnímat to, v čem se mám zlepšit, ale znamená to, že se vnímám se vším, co ke mně patří, a počkám si na to, až se mi ozve to, na čem mám na sobě pracovat – vždy se to v pravý čas objeví. V interakci s druhými mi laskavá pozornost zaměřená na mé projevy jednání pomáhá nehodnotit, nenálepkovat, neškatulkovat, ale ptát se, co nám to může přinést, v čem nás to obohatí.“

„Na kurzu zkoušíme třeba techniku zveřejňování toho, co se ve mně odehrává.  Spočívá v přiznávání toho, co u sebe pozoruji: co se mi to děje, co to se mnou dělá, jak mě to tvoří, kam mě to vede,“ přibližuje jeden z nástrojů, který účastníkům pomáhá dostat se blíže k sobě.

 Dalším z prostředků, které vrací komunikaci živost a autenticitu, je improvizace. Pomáhá překročit naučené vzorce a dostat se k tomu, co je opravdu přítomné. „Improvizace je vždy o tom, že se ucho diví, co ústa mluví. Jsem překvapen, jak mi přichází to, co mám říct, protože mluvím o tom, co je pro mě doopravdy důležité – nemluvím proto, aby nebylo ticho, nebo proto, že se nehodí mlčet,“uvádí lektor jako příklad metodu, která otevírá nové možnosti.

„Na workshopech, které vedu s herečkou Klárou Melíškovou, vidíme, jak se lidem při práci s impulzy těla uvolňuje výraz v obličeji. Zažil jsem klientku, která v řeči přestala během workshopu zadrhávat, i klientku, která během workshopu přestala mít strabismus. Nejde o léčení, ale o zahojení toho, co v daný moment nefungovalo. Je třeba být v těle vědomě a plně,“ sdílí své zkušenosti z praxe pan Strahovský.

Růst nikdy nebývá pohodlný. Ale právě tam, kde jsme ochotni vystoupit z naučeného, se začínají dít skutečné změny. K rozhodnutí udělat ve svém životě změnu nás většinou vede nějaký impuls – třeba tělesný signál nebo moment vyčerpání. Jsou to znamení, že je načase začít pracovat na návratu k sobě, naslouchat reakcím svého těla a změnit automatické, nevhodné vzorce. „Jde o velmi intenzivní vystoupení z komfortní zóny, kde je nám v našich naučených programech často velmi pohodlně a hezky zaběhnutě. Ale to nás nikam neposouvá. Druhého nemůžeme měnit, ale sebe rozvíjet a posouvat rozhodně ano,  pokud ovšem chceme,“ uzavírá Strahovský s důrazem na osobní růst.